Exkluzivní rozhovor s Davidem, který od prezidentky dostal milost: Slova plné emocí!
Čtvrtek 9. dubna 2020 se do paměti Davida Baka vryje tučním písmem. V dopoledních hodinách měl totiž telefonát z kanceláře prezidentky Slovenské republiky Zuzany Čaputové. Několikaminutový hovor navždy změnil jeho život. Mladý muž, který byl pravomocně odsouzen na dva roky za mřížemi za zabití svého otce, totiž dostal podmíněnou milost. Prezidentka zvážila nejen právní aspekty, ale i okolnosti případu. David konal v afektu po dlouholetém brutálním fyzickém a psychickém teroru. Díky udělené milosti se mladý muž konečně může svobodně nadechnout, vykročit vpřed a už se neotáčet za hororovou minulostí. Přečtěte si rozhovor s Davidem, který dostal druhou šanci na život.
Co si cítil, když si dostal telefonát z prezidentské kanceláře?
V prvním momentě, když jsem zvedl ten telefon a slyšel jsem, kdo vlastně volá, tak jsem byl napjatý. Doufal jsem. I když, vždycky jsem říkal, že doufám v to horší, právě dnes jsem doufal, že to bude dobré. Nemyslel jsem na to špatné. A, ta lepší věc se stala. Udělili mi milost. Pro mě to byly nepopsatelné pocity. Jakoby jsem se podruhé narodil. Protože, to je druhá šance do života.
Dá se říci, že to byl nejkrásnější telefonát v tvém životě?
Určitě ano. Pokud bych i bloudil v myšlenkách, myslím si, že nic krásnějšího od toho není.
Jak vnímáš tuto druhou šanci, kterou si dostal?
Znamená to pro mě to, že se konečně mohu postavit na nohy. Samozřejmě, když neberu v úvahu okolnosti, které jsou nyní. Vím už se konečně postavit na vlastní nohy. Pokud bych si našel zaměstnání popři škole, mohu začít žít naplno. Budu si moci začít plánovat svou budoucnost. Pomalinky, postupně, v klidu. Je po všem. Mohu tu téma navždy zavřít a nikdy se o ní nebavit.
V podstatě se pro tebe po dvaceti letech skončila jedna kapitola života...
Ano. Žili jsme v nervech, v stresech. Prožíval jsem to s mámou. Máma ho měla vždycky ráda. I, když mnohé by to zabalily, jenže ona neměla až tolik možností. Nebylo to snadné. Nešlo to jen tak, že by podala papíry o rozvod. Vím, že i na ni byly ohlasy, že měla od něj odejít... Nepřeji to nikomu, ale nikdo neví, co jsme prožívali, když si tím neprošel. Není to tak jednoduché, jak si lidé myslí.
Jak na udělení milosti reagovala tvoje máma?
Máma a mě zeptala: Dostal si ji? Já jsem řekl, že ano. Ona mě tehdy objala a její emoce byly nepopsatelné. Myslím, že to může být kopie radosti, když matce poprvé přinesou dítě. Možná ještě silnější. Protože věděla, že mě neztratí navždy. Možná na pár let. Ale i těch pár let by bylo velmi těžkých.
Co pro tebe znamená to, že se podařilo očistit tvé jméno?
Ono, svým způsobem vždy zůstane poskvrněné. Hlavně u lidí, kteří si mě zapamatují z té horší stránky. Že mě budou brát podle toho, co se stalo. Ale co se týče mě, jsem rád, že mě hodně lidí vidělo tak, že nejsem takový. Že to byla chyba, ale život musí jít dál. Četl jsem komentáře od lidí, že: Neničte tomu chlapci mládí, už ji má dost zničené. Já jsem si četl všechny komentáře, i pozitivní, i negativní. Ale nikdy jsem se nesnažil nikoho přesvědčovat.
https://www.facebook.com/ViloRozboril/photos/a.168425686550834/3082868681773172/?type=3&theater
Co bude dál s tvým životem?
Určitě si s mamkou uděláme malou oslavu, v rámci možností. Dáme si nějaké čipsy, podíváme se na telku, popovídáme se o tom, jaký jsem byla jako dítě. Zavzpomínáme si a řekneme si, že vše uložíme do nějaké krabice a pošleme to pryč. Když skončí tato omezení, určitě si s rodinou uděláme nějakou grilovačku. Později, když by se mi podařilo posunout se i s prací, v budoucnu bych chtěl mít dítě. Myslím, že je to to nejkrásnější, co může člověka potkat. Určitě bych to chtěl zažít. Chtěl bych mít domeček a to zejména proto, že mou velkou zálibou jsou psi. Chtěl bych se jim věnovat profesionálně.
