Zdieľaj

Matka zmizelého novináře otevřeně: Naděje, že žije, jsem už dávno ztratila!

Investigativní novinář Paľo Rýpal odhaloval mafiánské praktiky a trestnou činnost. To se mu zřejmě stalo osudným. Od roku 2008 o něm nikdo nic neslyšel a jakoby se po něm slehla zem.

Od dubna 2008 se pořádně nevyspala, protože neustále myslí na to, jak dopadl její syn. Řeč je o Matilde Rýpalové - matky zmizelého novináře Paľa Rýpala. Ten se ze dne na den jakoby ztratil z povrchu zemského a nikdo o něm nic neslyšel. Přestože se kompetentní snaží vyšetřovat, kde je a co se s ním stalo, jasnou odpověď nikdo nemá. Pravdou ale je, že se vynořuje stále více indicií, které napovídají, že energický novinář byl zavražděn. Po letech doufání, trápení, přemýšlení a nekonečné bolesti se už naděje, že stále žije, jaksi vytratila z celé jeho rodiny. "Už určitě nemám naději, protože jsem se dozvěděla, že ho zavraždili ještě na začátku jeho zmizení. Nyní se po tom pátrá. Ještě neznáme žádné výsledky, ale už nemám naději. To je to nejhorší. Těch deset let jsem alespoň měla naději, že se ozve. Že pošle nějakou zprávičku. Ale teď... Je to hrozné, když matka ztratí syna," řekla Rýpalová, která spolu s manželem vychovává čtyři vnoučata - děti svého druhého syna Petra.

Ten jí podle vlastních slov nepřipravil hodně radosti v životě. Dospělo to až do stádia, že ho musela z domu vyhnat. "Můj druhý syn Peter, byl s námi v tomto rodinném domě odkdy jsme se tam nastěhovali. Více než deset let. Ale nesnažil se, nepracoval, nestaral se o děti, požíval alkohol. Vodil si přátele, dělal tam bordel. Nic tím svým dětem nedal. Ani procházky... odebíral jim z peněz, které oni dostávali od státu. Půjčoval si. Tak jsme byli nuceni se s ním rozloučit. V listopadu minulého roku jsme mu dali na vědomí, že nesmí více chodit do domu. Že si musí najít své ubytování, vydělat si své peníze, uživit sám sebe a platit na děti," zhodnotila. Jak dále řekla, Peter prý začal pracovat a vypadá to tak, že se snaží. Jak to však dopadne, ukáže čas. Jisté ale je, že právě svým vnoučatům vděčí za to, že ještě má sílu žít. "To už ani není síla, ale setrvačnost. Vím, že ráno musím vstát o páté, nachystat snídani. Ale děti mi i pomáhají. Kdyby se nebyli tehdy narodily, tak bych asi nezvládala žít," uzavřela.